V CEVRO Institutu proběhla konference o připravenosti armády a roli mobilizace při zvládání hrozeb

Report o konferenci PCTR od Jana Zilvara, CZDefence

Centrum transatlantických vztahů, které konferenci pořádalo, funguje již od roku 2009 jako interní výzkumné, vzdělávací a poradenské pracoviště vysoké školy CEVRO Institut. V čele Rady PCTR, která řídí činnost centra, stojí Alexandr Vondra.

Konference se zúčastnil 1. zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Miroslav Hlaváč, brigádní generál Miroslav Feix, bývalý náčelník generálního štábu armádní generál (v.v.) Jiří Šedivý, který nyní působí jako člen pořádající Rady PCTR. V rámci konference přednesl historický kontext PhDr. Karel Straka, Ph.D z Vojenského historického ústavu v Praze.

Průvodcem konference byl Senior Fellow PCTR Daniel Koštoval. Ten ve své přednášce s názvem „Mobilizační systém jako nejadekvátnější řešení pro připravenost armády vzhledem k aktuálním hrozbám“ definoval všechny klíčové otázky daného tématu, včetně vazeb na domácí průmysl. Zdůraznil také potřebu zefektivnit a obnovit schopnost rychlé mobilizace předem připravených osob, zbraní a materiálu. K tomu je zapotřebí podstatně větší počet vojáků (hlavně vojáků v aktivní záloze), větší výrobní kapacity a předem připravené zásoby schopné zajistit válečnou armádu a náhradu ztrát. Podle Koštovala by měla mít Armáda České republiky schopnost se z mírového stavu rozvinout do vševojskové armády na úrovni 150 000 osob, kdy by jádro mírové armády tvořilo 40 000 profesionálních vojáků doplněných o vojáky v aktivní záloze, kterých by mělo být cca 40 000 a cca 70 000 rezervistů, kteří by prošli moderní selektivní službou. Výsledný počet by, spolu s našimi aliančními spojenci, měl pak zajistit schopnost efektivně čelit válečné armádě protivníka na východním křídle NATO.

Generálporučík Miroslav Hlaváč ve svém projevu mimo jiné uvedl, že je nesmírně důležité veřejnosti vysvětlovat záměry naší armády a dávat je do kontextu s tím, že si lidé často pletou význam a souvislosti pojmů, jako je např. mobilizace. „Často ani nevědí, kdo může mobilizaci vyhlásit. Musíme být schopni čelit prohlášením, které naplňují veřejný prostor nepravdami a dezinformacemi,“ uvedl generál Hlaváč, podle kterého je úkolem armády, aby věci lépe vysvětlovala.

Vstupem do NATO se Česká republika stala součástí nejsilnější vojenské aliance a získala tak naprosto bezprecedentní bezpečnostní záruky a pomoc v nouzi. Stejné záruky v rámci Aliance pak dala i Česká republika. „Alianční systém obranného plánování spravedlivým způsobem určuje, jaké schopnosti má každá členská země budovat a jak se připravovat ke společné obraně. Obrana není jen otázkou armády, je otázkou celospolečenskou,“ vysvětlil ve své řeči generál Hlaváč. Podle něj má armáda v průběhu přípravy a průběhu válečného konfliktu tři úkoly. V první řadě přispět silami ke společné obraně. Za druhé zajistit infrastrukturu, čili umožnit přesun aliančních sil přes naše území. A za třetí zajistit ochranu a obranu vlastního území, včetně obrany důležitých objektů. Všechny tři uvedené úkoly by v takovém případě zajišťovala armáda a v případě potřeby zálohy povolané po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečnou mobilizací. Generál Hlaváč také zdůraznil důležitou roli aktivních záloh, bez jejichž využití by tyto úkoly nebylo možné zajistit.

Ředitel Sekce plánování schopností MO brigádní generál Miroslav Feix ve svém projevu připomněl desetileté období od přijetí Bílé knihy o armádě směrem k současnosti a dále výhled koncepce výstavby armády do roku 2035. Podle něj se nyní, po předchozím období podfinancování armády a výběru tzv. mírové dividendy, daří naplňovat modernizační cíle. Důležitým momentem je podle generála Feixe také směřování Severoatlantické aliance, včetně toho, jak by měla vypadat armáda budoucnosti. V této souvislosti generál Feix sdělil, že jsme zvolili cestu, pomocí které technologicky porazíme nepřítele, avšak potřebujeme porozumět datům, která budou použita pro naše rozhodnutí, k čemuž jsou potřeba vojáci, kteří jsou schopni tyto změny realizovat a rychle reagovat na aktuální situaci.

Generál Šedivý následně v rámci svého projevu připomněl, že mobilizace je problém celého státu. Pokud ji někdo vnímá jen jako problém armády, tak podle něj mobilizace nesplní svůj cíl a lidé ji vůbec nepochopí, což je podle Šedivého problém, který momentálně v České republice existuje. Je to zejména vlivem dezinformací a díky obavám z mobilizace a války. Podle generála Šedivého je potřeba také říci, že každá armáda je, a to i ve válečném stavu, na mobilizaci postavena, ať už je na tom technologicky jakkoliv. Důležitým momentem je také podle Šedivého nepodcenit nepřítele. V případě vítězství Ruska pak podle gen. Šedivého to nebude znamenat následný útok tankových vojsk na západ Evropy, avšak mohou se projevit pokusy o destabilizaci společnosti, nové Vrbětice apod. K zajištění těchto věcí jsou pak podle generála Šedivého důležité aktivní zálohy. Ve svém projevu gen. Šedivý také zmínil historický kontext po roce 1990, kdy tehdejší společnost otázky mobilizace a armády na dlouhou dobu vytěsnila.

V návaznosti na konferenci jsme pak jejímu moderátorovi Danielu Koštovalovi položili několik následujících otázek:

Jaký je podle vás mobilizační systém naší armády?

Nejprve krátce k samotné podstatě mobilizace. Zjednodušeně jsou dva typy mobilizace. První je vlastně pohotovostním systémem – s ohledem na velikost vojenské hrozby se stanoví velikost válečné armády. Podstatně menší armáda v mírovém stavu je pak nástroj pro přípravu realizace válečné armády v krizové situaci. Toto je standardní nástroj v okamžiku, kdy vojenská hrozba je velká tak, že je nutné využít celostátního a celospolečenského úsilí. Velmi dobrým příkladem jsou hasiči – máme profesionální hasiče, ale pokud je oheň opravdu velký, jsou povoláváni dobrovolní hasiči, kteří jsou cvičeni a připravováni a v případě potřeby působí společně s profesionály. Otázkou tedy je, jak velká má být armáda v míru a jak velká má být válečná armáda. Zcela jistě se to musí odvíjet od úkolů – vše co má umět válečná armáda, musí již v sobě obsahovat podstatně menší mírová armáda. Takto pojatý systém je způsob, jak v době míru efektivně připravit, co by bylo potřeba v době konfliktu, a to co nejlevnějším způsobem – není třeba vydržovat velkou válečnou armádu i v době míru. Ale již existence efektivního rozvinutí armády do válečné velikosti funguje jako odstrašení. V praxi to však znamená, stejně jako u hasičů, že musí být k dispozici připravení “rezervisté”, materiál a zbraně pro ně a výrobní kapacity obranného průmyslu. Máme dnes systém aktivních záloh, měli bychom vést debatu, jak by měly být velké vzhledem k hrozbám. Jistě můžeme uvažovat vzhledem k velikosti hrozeb o nějaké selektivní na pozitivní motivaci založené vojenské službě, jako je to např. ve Švédsku. 

Druhý systém je skutečně mobilizační – v totálním smyslu slova. V případě existenčního ohrožení je mobilizován celý národ a stát – lidé, věcné prostředky, všechny výrobní kapacity. Všichni ve věku 18-60 let a všechno, jak o tom hovoří branná a krizová legislativa. 

A nyní k otázce. Na papíře a v legislativě máme mobilizační systém druhého typu. Nikdy jsme jej neprocvičovali a vzhledem k posledním 20 letům, kdy si všichni mysleli, že už to nebude nikdy potřeba, je v tuto chvíli tento systém v praxi zcela nefunkční. Včetně toho, že neexistuje fyzická infrastruktura k tomu, jak takovou operaci provést.
První typ – říkejme mu třeba systém rezervistů (to jsou ti „dobrovolní hasiči“) – je v legislativě, je na papíře, ale v praxi je realizován jen velmi částečně – v podobě aktivních záloh, kterých má být 10 000, ale v tuto chvíli mají AZ zhruba 4 000 osob. Pak zde máme bývalé profesionální vojáky a ty, kteří prošli základní vojenskou službou před rokem 2005. Nejmladším je dnes kolem 40 let. To je zcela nedostatečné – jak z hlediska kvality, tak co se týká kvantity.

Já na základě své expertízy tvrdím, že v době, kdy je hlavní hrozbou mezistátní konflikt na strategické úrovni (viz. Ukrajina), potřebujeme o trochu větší profesionální armádu, podstatně násobně větší aktivní zálohy a měli bychom uvažovat o selektivní na motivaci založené vojenské službě pro pár tisíc lidí z každého ročníku. To by nám úplně stačilo, protože jsme v systému kolektivní obrany NATO. Pokud bychom nebyli, museli bychom mít podstatně větší mírovou armádu a základní vojenskou službu pro všechny, jako třeba Izrael, nebo Finsko, které vstoupilo do NATO před pár měsíci. 

Jaký maximální počet osob může být v našich podmínkách mobilizován a stačí to?

Jsem přesvědčen, že v rámci systému rezervistů jsme schopni vybudovat sílu, kde válečná armáda bude na úrovni 150 000 osob – část by odešla do operace kolektivní obrany někde na východním křídle NATO (ostatně již dnes tam rotujeme menší jednotky), a zbytek by zajišťoval protivzdušnou obranu, obranu teritoria a obyvatel, a především také podporu tranzitujícím aliančním jednotkám a logistice našich jednotek v zahraničí a zahraničních jednotek u nás. 

Musíme pracovat se scénářem, že agresor na východním křídle by byl schopen postavit 500 000 válečnou armádu proti NATO. Aby neuspěl, státy střední a východní Evropy musejí rychle postavit na obranu ekvivalent. To je vojenskou historií prověřená záležitost. Všichni včetně ČR musí zvětšit své armády, a hlavně vytvořit schopnost rychlého rozvinutí do válečných armád. Jinak nebudeme schopni na alianční hranici postavit ekvivalent 500 000 armády agresora. 

Pokud mluvíme o totální mobilizaci, pak jsme jistě schopni mobilizovat několik milionů osob. To je ale skutečně krajní extrémní nouze. Také by to trvalo několik měsíců a další řada měsíců by musela být věnována výcviku. K totální mobilizaci by nemělo dojít, pokud budeme mít efektivní systém rezervistů. 

Je vláda připravena na hrozby? Jakou roli hraje obranná strategie a co chybí k dopracování úplné koncepce obrany?

Současná vláda je první vláda po 20 letech, která v teoretické rovině správně chápe, co je třeba v naší dnešní situaci dělat. Vysvědčení této a příští vlády však bude založeno na praktické realizaci nových strategických dokumentů, jako je Bezpečnostní a Obranná strategie. Definovali jsme, co je třeba dělat, ale realizace je teprve v prapočátku. A ano, dnes nejsme vůbec připraveni na hrozby, které v současnosti identifikujeme jako ty hlavní. 

K dopracování koncepce armády musí být zpracován aktuální Plán obrany ČR v kombinaci s plány aliančními, jak bude využita česká armáda pro operace kolektivní obrany. Rusko je jasně identifikováno jako hlavní hrozba. V míru má Rusko přes milion osob v armádě. Má zavedenu základní vojenskou službu, takže je schopno mobilizovat stovky tisíc i miliony osob. Zároveň musíme počítat s tím, že jde o technologicky vyspělou armádu. Na Ukrajině nebylo nasazeno vše, co má Rusko k dispozici. 

Česká vláda tak musí rozhodnout o velikosti válečné armády v nové bezpečnostní situaci, od toho se odvine velikost armády v míru, velikost aktivních záloh a případně bude muset být spuštěna diskuse o zavedení selektivní vojenské služby. S tímto pak souvisí to, že musí vláda, specificky ministerstvo obrany, říct, jaké mají být cílové počty zbraní a materiálu, co má být ve skladech, jak velké mají být výrobní kapacity, aby se stíhalo vyrábět a podporovat armádu v daných časech jako den, týden, měsíc apod. To vše se musí spočítat a opřít o zkušenost mimo jiné s konfliktem na Ukrajině. Tam Rusko vystřelí až 60 000 dělostřeleckých granátů za den! 

Nic z uvedeného se ještě nestalo. Předpokládám a doufám, že po schválení nové Koncepce výstavby AČR v listopadu tohoto roku vyrazí vláda a specificky ministerstvo obrany z bloků a bude důrazně implementovat nové strategické dokumenty, které o celostátním a celospolečenském úsilí ve prospěch zajištění obranyschopnosti rozsáhle hovoří.

V jaké roli dnes jsou strategické firmy a v jaké roli by měly být?

Strategické firmy oficiálně v Česku zatím neexistují. Víme, jak jsou důležité velké a kvalitní firmy obranného průmyslu, často dodávají do armády, ale to je vše. Stát dosud nebyl schopen určit, jaké technologie a výrobní kapacity mají být v ČR, a které firmy jsou považované za strategické a mají tudíž adekvátní ochranu – jsou zařazeny do kritické infrastruktury či do objektů důležitých pro obranu státu, mají garantován přísun energií, aby mohly vyrábět apod. Až na čestné výjimky, které jsou spíše následkem nahodilosti, nic z tohoto není odpracováno. Jako kdyby už nikdy neměla být na zeměkouli válka. Opět doufám, že ve světle přijaté Obranné strategie dojde k rychlé nápravě během příštích měsíců a let. 

Je český průmysl připraven na stav mobilizace? Máme dostatek zásob?

Český obranný průmysl by chtěl být připraven. Ale stát mu zatím nebyl schopen říci vůbec nic – z hlediska systémového zajištění obranyschopnosti. Nejsou známy cílové počty zbraní a techniky. Nejsou známa směrná čísla, jaké požadavky na výrobu stát-armáda má – kolik pušek, munice, helem, houfnic atd. má být k dispozici pro válečnou armádu a kolik se čeho má vyrobit za týden či měsíc. V souvislosti s Ukrajinou vidíme, jak je důležité zajistit armádu zbraněmi a municí průběžně – když dochází nevyhnutelně ke spotřebě a ztrátám. Takže, průmysl není připraven, ač by chtěl být, protože se mu zatím neřeklo, co se od něj požaduje. A protože neproběhl tento základní proces, není ani dostatek zásob. A to i proto, že posledních 15 let byla armáda hrubě podfinancována, chybí za 800 miliard materiálu a zbraní, neutrácet za skladové zásoby byl jeden ze způsobů, jak se s podfinancováním vyrovnat a zachovat alespoň jádro armády. Opět toto bychom měli nejpozději v příštích pěti letech napravit. Jinak si zahráváme s tím, že si někdo bude myslet, že na nás může úspěšně zaútočit. Na nás ve smyslu na ČR i NATO. Ve stejném stavu jsou všechny armády NATO a speciálně ve střední (včetně Německa) a východní Evropě, s výjimkou Polska.

Právě otázka připravenosti domácího zbrojního průmyslu a otázka strategických zásob jsou jednou z klíčových otázek fungování státu při zvládání hrozeb. Již bylo řečeno, že velkou část otázek řeší nedávno přijatá Obranná strategie ČR. Jak se daná strategie reálně promítne resp. měla by se promítnout do českých podmínek, jsme se zeptali předsedy Sekce obranného průmyslu Hospodářské komory České republiky Lubomíra Kovaříka:

Jak by se podle vás měla propsat Obranná strategie ČR do dalších prováděcích postupů pro její naplňování?

Členové Sekce obranného průmyslu HK ČR vítají, že nová obranná strategie poprvé v historii samostatné ČR věnuje roli obranného průmyslu v obraně státu značný prostor, v rámci celospolečenského přístupu k obraně a bezpečnosti. Jsme připraveni vést dialog se státem ohledně překlopení Obranné strategie do praxe, včetně revize relevantních návazných dokumentů, např. Strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu ČR, nebo doplňujících potřebných legislativních změn. 

Legislativa týkající se krizového řízení je jedním z příkladů, kde bude nutné uskutečnit změny, aby se naplnily ambice Obranné strategie o zapojení soukromého domácího obranného průmyslu. Přestože existuje legislativa ohledně hospodářských opatřeních pro krizové stavy, v praxi je soukromý obranný průmysl opomíjen a stát má uzavřené zanedbatelné množství mobilizačních smluv. Soukromý obranný průmysl, přestože poskytuje českým ozbrojeným složkám velké množství schopností, je nedostatečně začleněn do bezpečnostního a obranného systému státu. Výrobní a skladové kapacity nejsou začleněny do kritické infrastruktury státu a nejsou součástí systému preferenčního zásobování energiemi v případě energetické nouze, která nevyhnutelně nastává v případě krize, neřkuli vojenského konfliktu, jak ukazuje případ Ukrajiny. 

Sekce obranného průmyslu HK ČR navrhuje ustavit pracovní skupinu sestávající z relevantních zástupců státu a sekce za účelem stanovení akčního plánu pro implementaci relevantních aspektů obranné strategie. 

Měl by vzniknout seznam strategických firem, které by měly být k dispozici v rámci obranné strategie a jakou roli by měly plnit státní podniky zřízené resortem?

Stát by měl mít jednoznačně přehled o schopnostech a výrobních kapacitách českých podniků, aby s nimi mohl řešit přípravu na krize již v době míru a aby se na ně mohl v případě potřeby obrátit, když nastane krizová situace. Máme zde dva nedávné příklady, které dokreslují nutnost koordinace mezi státem a průmyslem. Jedním je covid, kdy nebylo možné po určitou dobu přivézt ze zahraničí roušky, respirátory a další ochranné prostředky, protože si je jednotlivé státy nechávaly pro vlastní domácí potřebu. Druhým příkladem je ruská agrese proti Ukrajině, která vedla ke značnému vyprázdnění skladů evropských armád v rámci vojenské pomoci Ukrajině a ke zjištění, že je třeba mít přehled o schopnostech domácího obranného průmyslu a koordinovat s podniky zajištění potřeb domácích armád i dodávek na Ukrajinu.

Ministerstvo obrany si tento domácí úkol udělalo ve spolupráci se Sekcí obranného průmyslu HK ČR a AOBP ČR již před vypuknutím války na Ukrajině, když v roce 2020 zřídilo tzv. Platformu pro kooperaci strategických společností obranného průmyslu ČR a státu. Došlo ke zmapování produktů a výrobních kapacit strategických soukromých společností domácího obranného průmyslu, takže když začala válka na Ukrajině, resort obrany mohl okamžitě reagovat na potřeby AČR a mohl začít podporovat Ukrajinu od prvního dne ruské invaze. Nicméně stát by měl dokončit „domácí úkol“ a zmapovat potřeby státu a kapacity soukromých firem i v dalších oblastech.

Co se týče státních podniků, obranná strategie jasně definuje jejich roli, tzn. zajišťování bezpečnosti dodávek, podpory životního cyklu vojenské techniky a udržení a rozvoje technické expertizy. Obranná strategie dále hovoří o vytváření partnerství mezi státními podniky a soukromými subjekty, což členové naší sekce vítají. Jsme připraveni rozšířit a prohloubit spolupráci se stáními podniky ve všech těchto oblastech a také v oblasti výzkumu, vývoje a inovací.

Neměla by Správa státních hmotných rezerv (SSHR) plnit roli strategického zásobovatele v rámci obranné strategie nebo by si surovinové rezervy měly držet firmy?

Obranná strategie jasně definuje roli SSHR pro zajištění strategických surovin pro krizové stavy. Obranná strategie zároveň deklaruje, že Česká republika bude usilovat o propojení požadavků na dodávky vojenského materiálu mimo krizové stavy s dodávkami mobilizačními, což je naprosto správně, protože na krizi je potřeba se připravovat v době míru, a ne až když krize vypukne. 

Musíme najít takovou variantu systému, aby případně mobilizovaní vojáci a vojákyně měli odpovídající množství výzbroje a výstroje, které bude stejné, jako má mírová armáda, z důvodu interoperability a také ekonomičnosti. 

Dále je nezbytné nastavit technologickou a výrobní způsobilost, včetně zásob materiálu, která umožní doplnit v určitém časovém horizontu potřebné množství prostředků, tedy výzbroje, výstroje, munice atd.

ČR dosud nakupovala výstroj a výzbroj převážně pro mírovou armádu. Po zkušenostech s ruskou invazí na Ukrajinu a také ze situace v Izraeli vyplývá, že je třeba nakupovat pro rozvinutí na válečnou armádu. 

Za SOP HK ČR bych rád zdůraznil, že český soukromý obranný průmysl je připraven podpořit mobilizační potřeby ČR, ať už přímými dodávkami na sklady AČR a SSHR, držením vlastních skladových zásob, nebo v rámci systému rezervace technologických a výrobních kapacit v podnicích, jehož vznik podporujeme. 

Tento systém, který umožní předvídat potřeby státu a naplánovat výrobní kapacity, zatím existuje jen ve velmi omezeném rozsahu a zcela jistě bude potřeba jej přenastavit a rozšířit. Opět se bude jednat o úzkou koordinaci mezi zástupci státu a obranného průmyslu, s cílem, aby stát byl schopný zasmluvnit výrobní kapacitu a aby průmysl za tímto účelem zajistil materiál a lidi. Dobrou zprávou je, že tato diskuze již běží.

Zdroj: Konference „Připravenost armády – Role mobilizace při zvládání hrozeb“