Madeleine Albrightová, která zemřela ve středu v 84 letech, byla největším darem, který Češi dali Američanům. A díky ní dostávali Češi dary od Američanů.
Byla to odvážná a sebevědomá žena. Ale byla také laskavá, mimořádně pozorná vůči svému okolí a nikdy neztrácela rozvahu ani smysl pro humor. Jinými slovy – ztělesňovala zároveň klasický americký přímý přístup k řešení problémů, ale i typický český lehce cynický realismus s ironickým chápáním fungování světa.
Jako mladý americký diplomat jsem se dostal na pozici referenta pro Československo. Psal se rok 1989 a mým prvním krokem byla návštěva jisté profesorky na Georgetownské univerzitě, která měla rozumět české věci. A také mnoha dalším věcem. Ochotně mi věnovala čas i mnoho rad a já si připadal výjimečný. Jenže to bylo přesně naopak. Madeleine zacházela se svým časem velkoryse, byla ochotným rádcem pro všechny mladé lidi, kteří stáli o její znalosti.
Madeleine samozřejmě znala Havla i celý jeho nový tým nezkušených, ale svým způsobem poučených praktikujících diplomatů. Pomáhala jim pochopit pravidla a oni jí pomáhali pochopit, jak tato pravidla kreativně a konstruktivně porušovat. Poslala bez přehánění stovky amerických studentů do Československa, aby tam učili angličtinu, čímž vystavěla mezi oběma zeměmi mosty, které stojí dodnes. A když legendární české velvyslankyni ve Washingtonu Ritě Klímové došly peníze, pořádala pro ni Madeleine diplomatické večeře, které byly naprosto kouzelné jak svým smyslem, tak i šíří záběru a efektivitou.
Protože – a to bylo ze všeho nejdůležitější – Madeleine byla především zdravě sebevědomá, srovnaná, spokojená sama se sebou. Část amerického zahraničněpolitického establishmentu ji občas za jejími zády kritizovala: malá postarší žena, žádná těžká akademická váha, plná nápadů a myšlenek, které někdy působily vyloženě naivně. Ale ti z nás, kteří o tehdejší situaci ve středoevropském terénu něco věděli, ji za tohle milovali. Ostatně kdo byl Václav Havel, když ne malý postarší chlápek, žádná těžká akademická váha, plný nápadů a myšlenek, které působily vyloženě naivně?
V těch letech, když jsem pracoval na americké ambasádě v Praze, jsem přišel s teorií, podle níž je pro úspěch amerických regionálních politik zapotřebí pochopit, co lidé pijí. Poláci pijí vodku, Maďaři víno a Češi pivo a s tím souvisí pochopení mnoha dalších propojených věcí. Madeleine se nad tím letmo zamyslela a pak řekla: „No ale to už přece všichni vědí.“ Ale samozřejmě. Vždyť právě ona byla svědkem srážky světů. Myslím, že jsem posledním žijícím svědkem setkání Václava Havla, Madeleine Albrightové a Lou Reeda v malém newyorském klubu. Tam Madeleine konečně pochopila, že její jinak skvělá čeština je s ohledem na podstatu věci prostě nedostačující. Jinými slovy Madeleine věděla, jak žít, jak se prát s realitou a jak si vést dobře. A čím nepravděpodobnější byla situace, tím lépe.
Když se zkraje roku 1997 stala americkou ministryní zahraničí, opustil jsem svoji tehdejší pozici v Německu a vrátil se do Washingtonu, abych se připojil k jejímu týmu. Dala mi tehdy nejlepší práci, jakou jsem v životě měl: stal jsem se vedoucím kanceláře Úřadu pro ratifikaci rozšíření NATO, takže jsem se mohl připojit k týmu vedenému Jeremym Rosnerem, Ronem Asmusem a dalšími vizionáři, kteří chápali, že právě nastal čas nabídnout alianční mír a bezpečnost také zemím z východu, které vždycky patřily k nám na západ.
A tak jsme další rok strávili snahou umést cestu ke vstupu Čechů, Poláků a Maďarů do NATO. V Americe se část tamní pravice stavěla proti této myšlence: proč bychom měli tyhle ubohé zemičky pouštět do nejvelkolepější aliance na světě? Část americké levice byla zase přesvědčena, že bychom neměli dělat nic, co by mohlo popudit Matku Rus. Madeleine proti těmto argumentům bojovala. Kladla důraz na solidaritu svobodymilovných lidí („za vaši svobodu – i tu naši“), na princip férovosti („už nikdy o nás bez nás“) i na prostou slušnost, kterou cítila jako základní kámen Spojených států: velkorysost vůči těm, kteří potřebují vaši pomoc a kteří vám tuto pomoc oplatí. Okamžik, kdy jsem cítil snad největší hrdost v životě, přišel, když jsem seděl v americkém Kongresu na začátku roku 1998 a sledoval, jak Senát drtivou většinou schvaluje změnu Washingtonské smlouvy, aby bylo možné uvítat tři nové země mezi členy NATO. A když jsem se pak stal prostředníkem pro českou delegaci, která v roce 1999 ve městě Independence ve státě Missouri podepsala přístupové dohody, nic mě nemohlo potěšit víc.
Madeleine patřila k nejextrovertnějším osobám, které jsem kdy potkal. Přiveďte ji do místnosti, kde je 200 lidí, a ona si zamne ruce, usměje se a prohlásí něco jako: „A hele, 200 potenciálních přátel!“ Zajímavé je, že hodně lidí ve veřejných funkcích jsou v podstatě introverti – pohánění nejspíš osobními ambicemi nebo ideologickým přesvědčením. Madeleine nebyly cizí ani ambice, ani ideologické přesvědčení, ale svou práci vždycky dělala společně s jinými lidmi, v souladu s jinými lidmi, přemlouváním jiných lidí i ve sporech s jinými lidmi.
Jako člen kruhu jejích blízkých spolupracovníků si vzpomínám na setkání, na nichž se utkávala se zahraničními lídry, hádala se s nimi a oni se hádali s ní. Byla to složitá a emocionálně náročná jednání a my se do svých kanceláří na ministerstvu zahraničí vraceli zcela vyčerpaní. Nebo aspoň já jsem byl vyčerpaný. Madeleine po obzvlášť těžkém jednání prostě odkopla své boty do kouta a povídá: „No, nebyla to legrace?“
Odešla ze svých funkcí v roce 2001 a já pokračoval v diplomatické kariéře. V pozdějších letech, když jsem sloužil jako velvyslanec v Bělehradě (a navštívil jsem místo, kde Madeleine žila jako dítě), byla naše ambasáda napadena a vypálena, když Amerika uznala kosovskou nezávislost. Když jsem se v době vrcholící války v Iráku dobrovolně přihlásil jako první vedoucí civilně-vojenské jednotky v Mosulu, čelil náš tým častému ostřelování granáty a raketami. Když jsem byl velvyslancem v Islámábádu, sledoval jsem v reálném čase, jak naše armáda zabila bin Ládina. A při všech těchto zkušenostech jsem nikdy nezapomněl na svůj vzor odhodlání, chladného úsudku a oddanosti principům, jímž byla Madeleine. Na její starost o spolupracovníky a podřízené, a hlavně na její zdravý rozum a zásadovost. To byl její dar: stát se živoucím důkazem, že nejobdivuhodnější vlastnosti Ameriky (a přátel Ameriky) lze zhmotnit v reálném životě – statečnost, velkorysost, rozum. Takže ve všech těch krizích, jimiž jsem prošel, jsem se mohl vždy sám sebe zeptat: „Co by udělala Madeleine?“
V pozdějších letech jsem se za ní občas zastavil v kanceláři její poradenské firmy Albright Stonebridge. Vždycky měla čas. Nejen na mě, ale na všechny staré přátele. Spíše než abychom klábosili o vysoké politice, dobírala si mě vzpomínkami, jak jsem dostal za úkol rozptylovat Jiřího Dienstbiera tak, aby mohla uniknout z hotelového výtahu, aniž by si toho on všiml. Pokus prohodit pár slov s Dienstbierem totiž obvykle končil zhruba hodinovým teoretizováním.
Jak velkým darem Americe byla tato nevšední česká žena! A jak velkým darem Čechům byla tato americká žena! A jak velkým darem pro nás všechny byla její oddanost hodnotám, které máme společné, a oddanost budoucnosti našich vztahů.