Mají Spojené státy vyhledávat monstra?
Datum vydání: 12.3.2021
Jak funguje diplomatický sbor Spojených států? Jakým výzvám čelí americká diplomacie? A jaká je budoucnost transatlantických vztahů? Nejen to se dozvíte v rozhovoru s bývalým vysokým diplomatem USA Cameronem Munterem, který se stal novou posilou týmu Transatlantického centra (PCTR) vysoké školy CEVRO Institut.
V diplomacii jste strávil téměř tři dekády. Jaké jsou nové výzvy diplomacie ve 21. století?
Standardní diplomaté jsou lidé se širokým záběrem. Tak tomu alespoň bylo ještě nedávno. A samozřejmě to tak je u menších diplomatických sborů, třeba právě u českého nebo rakouského. Tito diplomaté se připravují na svou službu a nevědí, kam budou posláni; zda do Afriky nebo třeba Číny, jestli se budou věnovat kontrole zbraní hromadného ničení nebo třeba pandemii. Ale v posledních letech se v diplomacii stále více prosazuje trend, že potřebujeme diplomaty specialisty, odborníky na konkrétní problematiku. Sám jsem v diplomatických službách v hierarchické organizaci podobné armádě strávil čtyřicet let. Ale abychom mohli úspěšně čelit výzvám 21. století, potřebujeme i specializované experty. Pro ilustraci uvedu jeden příklad.
Trochu mě ale znervózňuje, že mnoho lidí, kteří přichází do Bidenovy administrativy, jsou moji kolegové, které dobře znám. My však potřebujeme i novou krev, která nebude chtít řešit problémy tak, jak jsme to dělali posledních čtyřicet let.
Když jsem sloužil jako velvyslanec USA v Pákistánu, jedním z velkých témat regionu byla léčba obrny. Dělali jsme všechno možné, abychom nemoc pomohli dostat pod kontrolu, ale stále jsme nebyli úspěšní. Naproti tomu tam velmi úspěšně působila nadace Billa Gatese, pro kterou jsem pak po odchodu z diplomacie pracoval jako konzultant. Tehdy jsme si uvědomili, že neziskové organizace, nejen Gatesova nadace, ale třeba i Červený kříž, byly v boji s obrnou mnohem úspěšnější. A třeba v Pákistánu se obrnu nakonec podařilo úplně vymýtit. A rozdíl byl v tom, že oni dokázali přemýšlet jinak než klasičtí diplomaté, kteří jsou přeci jen trochu uzavření ve svém světě.
Před vstupem do diplomatických služeb jste přednášel historii na Kalifornské univerzitě. Pomohlo vám akademické zázemí v diplomatických službách?
Měl jsem tu výhodu, že jsem vystudoval historii před tím, než jsem se stal diplomatem, což mi, alespoň si to myslím, dalo trochu větší náhled na historické problémy a možnost lépe pochopit jiné kultury. Takže když jsem třeba přijel na misi do Iráku a strávil večer s místními rozhovorem nad iráckou poezií, alespoň trochu jsem věděl, o čem je řeč. Místní to vnímali jako jisté vyjádření respektu k jejich kulturnímu zázemí. Před nástupem do diplomatických služeb jsem působil v akademické sféře a domnívám se, že právě to mi pomohlo vyrovnat se s největší výzvou každého diplomata; ukázat empatii, umět naslouchat a zajímat se o jiné kultury.
Řekněme, že se chci stát diplomatem. Co pro to potřebuji? Jaké vlastnosti a kompetence by měl mít dobrý diplomat?
Zvídavost a otevřenost. Pokud jste vzdělaný, rozhodujte se na základě faktů, ale stejně tak je důležité mít otevřenou mysl a hledat i jiné cesty, jak řešit problémy, před kterými stojíte. A zvídaví lidé umí naslouchat. Což je dobrá vlastnost nejen pro diplomaty, ale třeba i pro novináře.
Když jsem v roce 2006 sloužil v Mosulu jako reprezentant Spojených států, panovala tam nesmírně složitá situace. Museli jsme jednat s lidmi, kteří měli diametrálně odlišný způsob řešení problémů. Ale když těm lidem ukážete, že je posloucháte, že je respektujete, tak se pak ledy prolomí.
V představách lidí jsou často nejúspěšnější diplomaté nekompromisní vyjednavači, kteří bojují proti těm špatným cizincům. Ale tak to většina diplomatů nevidí a nakonec stejně dospějí k tomu, že základem je prostě najít společnou řeč. Ale má to jednu nevýhodu, že vás doma mohou začít vnímat víc jako reprezentanta země, ve které sloužíte, než domácích zájmů. Když nepřijmete za své něco z kultury, z myšlenkového zázemí země, kde působíte, nemůžete uspět, ale také se to nakonec může stát příčinou konce vaší diplomatické kariéry.
Vím, že i jako diplomat v USA můžete být členem politické strany. Jak moc se „stranickost“ v rámci diplomacie akcentuje?
Většinou jsem nevěděl, zda jsou moji kolegové členy nějaké politické strany. Kariérní diplomat musí sloužit nejen demokratickým principům své země, ale i lidem, které třeba nevolil. A když se dostanete do situace, že s něčím zásadně nesouhlasíte, tak nezbývá než rezignovat.
Zdroj: sandiegouniontribune.com.
Pracoval jsem v Bílém domě za vlády Billa Clintona a pak nastoupil George Bush mladší. Respektoval jsem jak Clintona, tak Bushe. Samozřejmě jsem s mnoha věcmi nesouhlasil, třeba s válkou v Iráku. Ale sloužil jsem své zemi a dvakrát jsem dobrovolně působil v Iráku. Pamatuji se, že jsem jednou prezidenta Bushe brífoval před tím, než se měl setkat s rakouským kancléřem, který měl nějaké nápady a návrhy týkající se Blízkého východu, a Bush s nimi nesouhlasil. A já měl za to, že je mou povinností Bushovi sdělit, proč takové názory kancléř má a jaký má vztah k Izraeli a Palestincům. Jestli jsem k Bushovi byl loajální? Samozřejmě. Když se stal prezidentem Donald Trump, hodně mých kolegů rezignovalo, což jsem respektoval. Protože pokud pracujete s někým, komu nevěříte, že zastává stejné základní principy, tak s ním pracovat nemůžete. A většinou rezignujete tiše, bez humbuku. Když jsem v roce 2012 rezignoval sám na protest proti Obamově politice používání zabijáckých dronů v Pákistánu, nešel jsem s tím do novin. Prostě jsem měl tu čest pracovat pro Spojené státy a ve chvíli, kdy jsem s vedením nemohl dále souhlasit, jsem odešel. Politika by u diplomata měla zůstat na okraji, ale musíte znát své limity.
Co můžeme očekávat od nové americké administrativy v čele s prezidentem Joe Bidenem?
Domnívám se, že nový prezident Joe Biden reprezentuje to, čemu v americké politice říkáme historický centrismus. Bidenova administrativa bude především prosazovat multilateralismus, protože výzvy, jakými je např. vzestup Číny, pandemie koronaviru nebo klimatická změna, nelze řešit bilaterálně. A to bude velký kontrast k Trumpově politice. Donald Trump reprezentuje jistou tradici americké politiky, která je ale mnohem starší a běžnější, než si chceme připustit. Sám jsem Trumpa nevolil a jeho politikou jsem byl znechucen. Ale on reprezentuje tradici, které někdy říkáme izolacionismus, „America First“ a tak trochu i některé libertariánské ideje. Ale nic z toho není Trumpův vynález, tyto tendence byly přítomny v americké politice již dávno před ním.
Musím ale přiznat, že Amerika za mého působení v diplomacii byla jiná. I když jsou Američané někdy osočováni z pokrytectví, za mé éry pořád hrály důležitou roli ideály, nejen zájmy. A já se domnívám, že Biden to znovu bude akcentovat a pokusí se skloubit prosperitu a sílu Ameriky s ideály jako jsou lidská práva či volný obchod, které se staly základem mezinárodních vztahů po druhé sv. válce.
A může s tím prezident Biden uspět?
Podle mého názoru buďto dojde k restauraci poměrů, jaké byly před Trumpem, nebo k restartu. Ale obávám se, že Biden se spíše kloní k tomu prvnímu, a to je podle mého názoru odsouzeno k neúspěchu. Svět se změnil dávno před tím, než se na scéně objevil Trump. Trump je jen symbolem takových změn. A není to je Trump, ale i Viktor Orbán v Maďarsku, Jarosław Kaczyński v Polsku či Boris Johnson ve Velké Británii. Jsou to lídři, kteří nerespektují dosavadní demokratické principy a snaží se je posouvat a ohýbat. Podívejme se třeba na Čínu. Té je třeba se postavit, ale také s ní musíme spolupracovat. Nelze vyřešit pandemii bez spolupráce s Čínou, stejně tak třeba klimatickou změnu. Tady nastoupí multilateralismus, ale je otázkou, zda si s tím poradí i naše instituce. NATO se musí změnit, vztahy s Evropskou unií se musí změnit… Ale věřím, že Biden na rozdíl od Trumpa bude předvídatelnější a s našimi spojenci i s mezinárodními institucemi bude jednat s větším respektem.
Trochu mě ale znervózňuje, že mnoho lidí, kteří přichází do Bidenovy administrativy, jsou moji kolegové, které dobře znám. My však potřebujeme i novou krev, která nebude chtít řešit problémy tak, jak jsme to dělali posledních čtyřicet let.
Tématem posledních let nejen v USA, ale i v Evropě, je drastická polarizace společnosti, kde spolu odlišné politické tábory nejsou schopny vést dialog. Vidíte nějaké řešení na domácí scéně?
Domácí politika je polarizovaná tak jako nikdy v moderní historii. A nejsem si jistý, jestli se s tím vůbec náš systém bez nějaké hlubší reformy dokáže vypořádat. Sedmdesát milionů Američanů volilo Trumpa, člověka, který podle mého názoru není věrný demokratickým principům. Ale stejně to je třeba v Indii s premiérem Módím či s Putinem v Rusku. Takový problém neřešíme jen my. Snažíme se naučit jednat s lidmi, kteří nerespektují demokratické principy v rámci demokratických struktur. Doufám, že Američané dají v nadcházejících čtyřech letech Bidenovi šanci a uvidíme víc kompetence vládnutí než reality show. Nevím, zda se to podaří a zda to bude fungovat nejen u nás, ale třeba i u vás.
Proč je Česká republika nejhorší ve zvládání pandemie koronaviru? Je to tím, že lidé porušují vyhlášená opatření? Česká republika je demokratická země, ale stejně jako USA musí najít odpovědi na to, jak se popasovat se svou identitou.
Za prezidentství Donalda Trumpa vztahy mezi USA a Evropou ochladly. Můžeme čekat s novou administrativou restart vzájemných vztahů?
Evropa a USA mají historické a mnohovrstevnaté vztahy. Ty na úrovni kultury a byznysu budou i nadále silné. Jakmile potlačíme pandemii, obnoví se transatlantická výměna. Ale na vyšší úrovni vládnutí se našeho pohledy liší. Podívejme se třeba na otázku digitálního soukromí. Tady v Evropě je to zásadní téma, ale u nás se tím zabýváme tradičně mnohem méně. I proto mohli vzniknout internetoví giganti jako Facebook nebo Google, protože nejsou regulováni tak, jako by byli v Evropské unii.
A co je důležité, největším obchodním partnerem Evropské unie už od loňského roku nejsou Spojené státy, ale Čína. Čína tak skrze ekonomiku uplatňuje na EU i vliv politický a v mnoha věcech vnáší mezi její členy rozkol. Dobrým příkladem je Iniciativa 17 + 1, což je spolupráce Číny a zemí střední a východní Evropy, kterou nelibě nesou právě Spojené státy. A jestli se na něčem shodne Trump a Bidenem, tak je to tvrdý přístup k Číně a jejím ambicím. Ale na straně Evropy jsou pozice k Číně rozdílné. Francouzský prezident Emanuel Macron tvrdou pozici vůči Číně nechce, ani Česká republika. Takže třeba v této oblasti čekají Evropu a USA ostré střety.
Další oblastí, kde panují rozdílné pohledy, je třeba i otázka Afriky a migrace. Pro USA je Afrika příliš daleko na to, aby se o ni nějak zvlášť zajímaly, a hlavně ji neohrožuje migrace. Kdežto do EU je to jen kousek. Kdybych žil v Africe, kam bych se chtěl vydat? Do Evropy. A otázkou je, zda to Afričanům chcete dovolit. Nebo snad naistalujete na Sicílii kulomety? USA budou pod Bidenovým vedením znovu mnohem otevřenější migraci, je to dáno stárnutím naší populace i historickým multikulturalismem. Ale Evropa má jinou historii a migrace ze zemí Středního východu a Afriky u vás vzbuzuje závažné otázky.
Rozhovor vznikl v rámci setkání Camerona Muntera se studenty postgraduálního programu MPA Diplomacie vysoké školy CEVRO Institut.
Cameron Munter studoval na Cornell University v Ithace ve státě New York a na univerzitách ve Freiburgu a Marburgu v Německu. V roce 1983 získal doktorát z moderních evropských dějin na Johns Hopkins University. V letech 1982–1984 vyučoval evropské dějiny na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a před vstupem do diplomatických služeb řídil Evropská studia v Twentieth Century Fund v New Yorku (1984–1985). V zahraničí působil ve Varšavě (1986–1988), v Praze (1992–1995) a v Bonnu (1995–1997). Byl ředitelem odboru pro Československo na Ministerstvu zahraničí (1989–1991) a v roce 1991 působil jako Dean Rusk Fellow na Institutu pro studium diplomacie na Georgetown University. Ve Washingtonu vykonával funkci ředitele pro střední, východní a severní Evropu v Národní bezpečnostní radě (1999–2001), výkonného asistenta poradce ministerstva zahraničí (1998–1999), ředitele Northern European Initiative (1998) a vedoucího oddělení pro ratifikaci rozšíření NATO (1997–1998). Působil také jako velvyslanec v Srbsku a dvakrát v Iráku, kde vedl první Rekonstrukční tým v Mosulu a Bagdádu. Poté působil jako americký velvyslanec v Pákistánu (2010-2012), kde formoval americko-pákistánské vztahy včetně podpory operace proti bin Ládinovi. Nyní působí jako bezpečnostní konzultanta a od roku 2021 také jako Senior Fellow v rámci Transatlantického centra vysoké školy CEVRO Institut.